Tak přemýšlím o tom, jak jsem vnímal americké prezidenty. Chodil jsem do druhé třídy, když byl zavražděn Kennedy. Šli jsme tehdy s otcem asi tři kilometry ke známým, kteří měli televizi. Kupodivu se jeho pohřeb přenášel přes satelit ve vysílání Československé televize. Takže moje první setkání s televizí nebyl Večerníček ani hokej, ale pohřeb amerického prezidenta. Nad jeho rakví mu zasalutoval jeho tříletý syn. To je zážitek, na který se nedá zapomenout. Tatínek měl anglicko-český slovník od autorů Osičky a Poldaufa z roku 1947. V závěrečné části byly britské a americké reálie. Bylo tam vynecháno krásné čisté místo na poznámky čtenáře. Otec vyndal slovník z knihovny a zapálil si cigaretu. Pečlivě udržoval seznam britských panovníků od Anny Stuartovny i amerických prezidentů od George Washingtona. Úhledným rukopisem přičinil hvězdičku a poznámku pod čarou „zastřelen 22.11.1963“. Měl jsem pocit, že je mu to opravdu líto. Když jsem se díval na dospělé kolem sebe, nabyl jsem dojmu, že je pro Evropu důležité, co se děje na druhé straně velké louže. Teď nevím, jak na to navázat.